Kdy a proč začalo lidstvo budovat systém WC
Už v druhém tisíciletí před naším letopočtem se objevily vodní záchody. Tedy kálet do vody je již stará zábava. První nedokonalý, ale splachovací záchod vymyslel sir John Harington pro Alžbětu I. už v roce 1596. Ten pak procházel lety vylepšení. Vy, kdo jste se narodili jako já po roce 1990, si asi myslíte, že se brzy rozšířil do celého světa. Jenže chvilku před námi se ještě chodilo na suché smrduté záchody. V moderní České republice se první splachovací záchody objevovaly na konci 18. století zcela v jednotkách. První splachovací záchody se instalovaly ve velkých městech s prvními vodovody. Ještě při výstavbě pohraničního opevnění v letech 1935-38 viděla většina vojáku splachovací záchod v opevnění jako moderní záchod, co mají jen ve městech ti movitější. K běžnému instalování WC se přistoupilo až při výstavbě panelových domů od roku 1950 do roku 1991. V roce 1991 mělo přímo v bytě WC 88,6% lidí. Dnes ho má téměř 100% lidí v ČR. Hůře je na tom svět, kde se k hygienickému záchodu dostane sotva polovina světové populace.
Tím je doufám jasné, jak krátce jsme zvyklí na splachovací záchody, a přesto nám přijdou jako prastará zábava. Také tím vylučujeme častou fámu, že od středověkých nemocí nás zachránily splachovací záchody. To opravdu ne. Zachránil nás celkový systém hygieny.
Kanalizace
Lidé se naučili kálet do vody, protože voda odnesla starosti jinam. Voda se stala skvělým dopravním prostředkem pro transport výkalů někam pryč. Pokud obživou lidu nebylo venkovské zemědělství, nemohli lidé přidat výkaly na hnojiště. Nosit je statkářům? Jak a proč? Potok či řeka všechno odnesly pryč. A tak vznikla první kanalizace. Tam, kde kanalizace nebyla, byl venkov, kde se výkaly kompostovaly na hnojišti. Ironicky bylo venkovské statkářské hnojiště tím ekologicky nejprospěšnějším systémem klozetů, který kdy byl.
Tam, kde nebyla kanalizace ani venkov, se šířily nemoci. Takových míst bylo bohužel v určité době čím dál více. Škoda jen, že většina lidstva pak zůstala u té pohodlné kanalizace až dodnes. Jediné, co se změnilo, je množství lidí a s ním i množství medikačních a jiných chemických látek vypouštěných do našich vod. Proto také začaly vznikat čističky odpadních vod. Ani ty ale z mého pohledu nebyly ideální variantou vývoje. Je smutné, že pořád často splachujeme pitnou vodou, které je na zemi pouze 1% + 2%v ledu. Je skvělé že nedostatkem čisté vody zatím netrpíme, ale 1,2 miliardy lidí už nemají dostatečný přístup k pitné vodě a 67% lidí si pitnou vodu musí donášet. Tuto vodu rychle znečišťujeme, třeba mikroplasty a dalšími mikropolutanty nebo současným systémem zemědělství. Je ovšem skvělé, že přírodní procesy mají velkou samočisticí schopnost. Tato samočisticí schopnost je právě i ono kompostování.
Podle měření je srážek v našem podnebí stále stejné množství, ale s globálním oteplováním přichází častěji v prudkých lijácích. Tak voda rychle odteče a nestihne se zasáknout. Zvýšenému zásaku proto zásadně pomůže půda obohacená o kompost který zásadně zvyšuje následný zásak. Dalším důvodem sucha je oteplení, se kterým se zvýšil odpar. Se zvýšeným odparem se z půdy po dešti odpaři mnohem více vody než v chladnějším počasí. Zatím se celosvětově planeta oteplila o 1,2°C. Jenže v samotné České republice se průměrně oteplilo o 1,7 až 2 °C. To je dáno regionálními aspekty.
Můj děda
Můj praděda narozen roku 1900 zřejmě chodil na záchod na dobytčí hnojiště, jak bylo na venkově zvykem. V takovém hnoji byla podestýlka ze slámy a sena, to přidalo do dusíkatých výkalů potřebný uhlík a nakypřilo strukturu pro vstup potřebného vzduchu. Větší množství přidávaného materiálu zlepšovalo podmínky pro kompostování (zrání) hnoje. Tím bylo zamezeno šíření nemocí. Jednalo se o zcela funkční systém. Nebyl to však pohodlný systém, a tak se vybudovala dřevěná senkrovna (podzemní nádrž).
V dětství mého dědy (narozen 1932) byla v hospodářství vybudována betonová senkrovna. Obecně nad senkrovnou bývaly buď kadibudky, nebo do ní tekly splašky kanalizací z domova i s močůvkou z chlévů a část dešťové vody ze střechy. Se zápachem si tenkrát hlavu nelámali. Taková senkrovna se několikrát do roka vyčerpala ruční, později motorovou pumpou do dřevěné lejty (cisterna na fekálie či vodu umístěná na voze). Ta se potom vezla i několik kilometrů na louku, kde se rovnoměrně vylila. Fekálie se nevylévaly přímo na pěstované plodiny. Nemysleli zřejmě, že by tak šířili nemoci. Spíše se hnojilo před setím a možná si nechtěli spálit úrodu či obhospodařovávat pole polité čerstvými fekáliemi. Je pravděpodobné, že si hospodáři uvědomovali hodnotu svých výkalů, nebo možná jenom dávali vše na jednu kupu. Například čínští hospodáři dodnes vědí, jak cenné jsou jejich výkaly a aplikují je bohužel často nezkompostované na své polnosti. O tom ale až jindy. V tomto příkladu, z mládí mého dědy, nebyly téměř vůbec ničeny patogeny a parazitické organismy, přesto nebyli lidé nijak zvlášť zasaženi nemocemi a epidemiemi. Ovšem může to být i neznalostí, protože nějaké nemoci v té době byly.
Bavit se dnes o hovnech je tabu, pokud teda opomenu humorné fekální žerty. Koloběh živin z našich výkalů je ale jistě důležitý krok k udržitelnosti lidské populace na naší zemi. Prozatím bohužel stále zůstává většina u komfortního WC. Zbavujeme se živin které následně těžíme z nerostných surovin. Používat vodu jako dopravní prostředek je jednoduché. Není to ale udržitelné pro vzrůstající populaci lidí na planetě.
TAK JDEME TO ZMĚNIT ?